Ty klide hluboký, ty klide poslední,
Mé smysly zastři teď, až věčná noc mne schvátí,
Až jitro nebude, jež se zas rozední,
Až budou jenom tmy, v nichž navždy budu spáti.
Spusť řídké závoje v mdlých svitů záření,
Ó smrti, uveď mne v hloub dřímotné své říše.
Jak dítě v kolébku mne polož v mlčení,
Jak bourec hedvábím mne opřeď spánkem tiše.
Kdo prošel celý svět, ten bude dobře spát,
Až za ním uzavře svou bránu smrti hrad.
V něm navždy nepokoj se může zkonejšiti...
Mne polib na ústa, ať pod polibkem tvým
Dech štěstí konečně tak sladký pocítím,
Jejž duše prahla mít a neměla v svém žití.