Ať říkáš: Naposled! – den co den trpkým rtem,
Otvíráš zraněnou hruď zase v písních nových
A nahou duši svou na pospas dáváš všem...
Básníku! tmavý stín jde z hájů vavřínových.
Ponížen, potřísněn, za noci, sám a něm,
Stud cítíš ze všeho, když prchlo kouzlo sněné,
Kdy tvoje city jsou jak v chrámě znectěném
Z obrazů zázračných kameny vyloupené.
Jen jedno zbývá ti, když hořkost nitro změní:
Zoufalá prázdnota a trýzeň osamění.
To je ti údělem za vše, co dal jsi již.
V dlaň sevři peníz ten, jímž svět tvé dílo cení...
Snad bude obolem, jímž převoz zaplatíš
Charonu v podsvětí do říše Zapomnění.