Kraj vymřel dokola. Jak mrtvo! Nikde ruchu.
Vše tichu podléhá. V snů jemně modrý klam
Klid spících linií se kreslí v měkkém vzduchu.
Vše jemné jako dech a slabé ke mdlobám.
Hlas Ticha promlouvá, a dech se v bázni úží,
Jak v nocích kathedrál bych před Tajemstvím klek’,
Co vůně provlhlé a syté rosou růží
Strou lázeň kyprých šťáv na záhon myšlenek.
A nitrem hudba zní, kvil táhlý, jak by slila
V tón Psyche jediný, čím všechny touhy mrou:
Vždy hledět v oblaka, v ta šedivá a bílá,
Jež, snění zpožděná, se táhnou oblohou...