Krev rozlije se tělem a počne horce vříti.
To bude děs, až jinak tvůj zrak se náhle vznítí,
Než teď jej znám. Křik hrůzy pln šílenosti zazní,
Jenž jako pavučiny mé nervy strhá bázní.
Jak v tlapách gepardových, jež řádí rozběsnělé,
Se budu cítit schvácen. To troglodyté tak
V jeskyních v dávné Noci, primérní pudy v těle,
Se směsovali zpurně, co vilností zplál zrak.
A budu cítit náhle, že změněný jsem tebou.
Co tělo zkroutilo se v křeč katalepticky,
Já poznal: krev tvá mou je, a nyní já jsem ty!
My objevíme v sobě zadřímlé pudy otců,
Jak v zamodralém svitu a podušeny v dým,
Nad hanbou naší zplály fosforem příšerným.