SETKÁNÍ

Proč ke mně blížíš se jak zmámený? Což nechápeš? Já upír jsem! Chceš, abych ssál tvé krve plameny? – Jak achat tmavý je můj zrak...

Zlé znamení to, víš? Jdi dále, cizinče! Jsem démon! Nevěříš? V lod’ moji nesedej!

Šílenství, její kapitán, Ji v brzku vžene v úskalí, A až se obzor zakalí V zlověstný nach,

Ji roztříští a rozláme V dalekých končinách. Nevcházej pod můj krov! Tam černokněžník osleplý

Své jedy vaří kloktavé Z bylin, jež sbírá v Smrti údolí... Ten přivítá tě úlisně A dá ti pít –

A klidně bude chechtat se, Až budeš mřít... Před oltáře mé neklekej! Já nejsem sakristan,

Jenž svíce zžehá ke mši z rána. Můj oltář pokálen Je vínem orgií, K mši černé jsou tu jen

Ty zlomky hostií... V mé lože nelehej! Chceš objat bílou nevěstu A vssát se v její chvějící se ret?

Jsem ďábla maitressa, Mě líbal Bahomath, Já venerický jed Do dvorů vnáším králů zbabělých...

Rty moje nelíbej! Toť rudý květ, jenž usmrcuje... – Že upír jsi? Nuž vrhni se hned Na tělo mé a ssaj mě, ssaj!

Že šílený jsi kapitán? Nuž sedni v loď mou vesele, Hodíme sobě v kostky, brachu! Že’s adept tajných, kletých věd?

Nuž zavdej sobě z číše opálové, Pij se mnou tmavé víno smrti! Že sakristan jsi černých mší? Rozžehni svíce na mém oltáři,

Ať do tmy pusté děsem zazáří! A pak-li z těch jsi též, Jimž žehná Bahomath, Mou bytost v kořisť schvať,

Pekelnou rozkoší Ať v květu posledním a jediném Kaktusy horkých vášní vyrazí!