Jak modrá propast nebe jest a hvězdy smaragdové,
A noc jest jako sarkofag, v němž leží mrtvý tich,
Jejž balsamuje ze zahrad dech květů morbidních.
Teď dávných tisíciletí zas ožívají snové.
Vše nyní jako Věčnost jest, a prchla všeho změna.
Jde k hrobům hieroglyfy číst duše truchlivá.
Jí oči mrtvých povědí víc nežli za živa,
A mrtvých rty teď tajemství jí zradí zamlčená.
Stráž hrobů mají krahujci, jimž oči žlutě svítí.
Chimaery s psími hlavami vstříc vetřelci se řítí.
Vše kyklopická Nicota teď halí v stínech svých.
A duše cítí: marno je, co lidskou touhou slove.
Jak modrá propast nebe jest a hvězdy smaragdové,
A noc jest jako sarkofag, v němž leží mrtvý tich...