Bylo to včera? Bylo to před sto lety?
Nevím, ale byl jsem velmi mdlý a slabý,
A kroky mé byly kroky člověka, jenž chodí ve snu.
A šel jsem temnými ulicemi,
A byly prázdné a pusté, a vítr v nich stenal...
Tak smutně stenal...
A s věže odbíjely hodiny... A mně se zdálo,
Že ten hlas mne volá v klenbu chrámu,
Kde pod těžkými deskami s rytířskými erby
Spí moji předkové...
Jsem živ či mrtev? Nevím, ale zdá se mi,
Třebas ty ulice byly cizí a mně neznámé,
Že jsem tudy již někdy šel, –
Bylo to včera či před sto lety?
V tomto či v jiném životě?
Nevím, ale kroky mé jdou tvrdě a jistě,
Jako kroky člověka, jenž koná obvyklou chůzi.
A slyším skřípot veřejí,
A neviditelné ruce otevírají
Těžká vrata chmurného paláce.
A jdu schodištěm z černého mramoru,
A kroky mé volají do tmy,
A mrtvé prostory jim odpovídají...
A jdu tak jistě temnotami chodeb
A kráčím prázdnotou starých sálů,
Rodinných sálů,
Na jichž stěnách tuším obrazy předků
A cáry ukořistěných praporů
A zrezivělé zbraně z dávných bitev
Jež páchnou vraždou...
A cítím plíseň, která vše kryje,
A ovzduší, které dýchají mrtví,
A vidím míhati se temnotou
Poplašené stíny a smuteční flory.
A cítím, jak mi srdce prudce bije,
A skráně jak jsou smočeny potem,
A úzkost jak mne jímá z toho, co jsem prožil,
A co dávno není – – –