Štít sluneční se v brunátný kov taví,
Žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
Jenž houstne zsinalý a popelavý
Nad krajem plným vápenného puchu.
Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
Již Jara štětec stříkl v dálné strže,
I písek ostrý, jenž teď do únavy
Tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.
A zápach hniloby je cítit všude,
Své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
I slunce uhnívá tak dusně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
A tělo slábnouc konec agónie
A konec všeho, všeho očekává.