V té noci bezcitné,
když’s umíral
tak daleko,
ó bratře!
na loži Zničení,
na loži Zmaru,
v tichu mé komnaty,
kde bojácně
chvěly se, kmitaly
osamělé
paprsky lampy,
zavály peruti,
mystické peruti
anděla Smrti...
A v zrcadle paměti,
v té hladině šeré
a omžené,
kam se Smutek díval
tak často již
s bledou sestrou svou,
Vzpomínkou věcí zašlých,
známé Tvé rysy
se zjevily,
znaveně vlídné
rysy
Tvé tváře,
bratře!
Zavály flóry,
smuteční flóry
v duši mou pustou...
Zazněly rytmy,
pohřební rytmy,
v duši mou plachou...
Smuteční flóry
bolestí tušených,
tragické tóny
za ty, kdo zemřeli,
akkordy těžké
chrámových rekvií,
váhavé rytmy
vzdálených pohřbů,
kovové žaly
kvílících hran.
A v zrcadle paměti,
v té hladině němé
a mrtvé,
kam se dívalo
tak často již
Zničení
s bledým bratrem svým
Zoufalstvím,
strhané rysy
se zjevily,
strhané rysy
Tvé tváře,
bratře!
Bledý stíne,
mizející v Neznámu!
Bledý stíne,
můj bratře!
Není-li přerváno
vše, co nás vázalo,
vše, co žilo
mezi námi,
nezchladlo-li dosud
teplo Tvé přízně,
neprahla-li všechna
vůně Tvé lásky,
skloň se nad mým ložem
v době půlnoční,
oblij mne Svým stínem,
přikryj mne Svým stínem,
mystickým stínem
a vzdychni
tu celou něhu
Své lásky
v studené čelo,
v mrazivé údy,
v mou duši
hynoucí, mroucí
po Tobě,
bledý stíne,
mizející v Neznámu,
bledý stíne,
můj bratře!