Ve vágní noc, kdy duše rozechvěná
Pod Astartiným srpem v smutku bděla,
Šla jsi, má lásko, vyhoštěná zcela,
Nemajíc pro svět ani svého jména.
Prchala’s zemským stínům pod oblaky
Jak Psyche v hrůze před tím, co tě hnětlo,
Z achátu lampu v rukou, cloníc světlo,
V sen mihotavý vnořeny již zraky.
Dni ztrácejíc jak listy palma schnoucí,
V tom vysílení skonu magického
V tmu zříš, v síň z ebenu, v hvězd jasy stkvoucí
A vědouc, Erota že na vždy není,
Chceš tuhnout v mrazu pohrdání svého,
Katafalk majíc v nebes rozzáření.