Když přiodívá sníh zem’ do rochety bílé,
A jako varhany zní dálka vichřicí,
Bych láskou provoněl své srdce pošetilé,
Zpomínek rozhoupám vždy kaditelnici.
Vy, jež jsem miloval, jimž srdce mé jest urnou,
Jak zrna růžence vás v mysli probírám,
Neb měl jsem teprve vás rád v tu chvíli chmurnou
Když odcházeli jste, kdy měl jsem zůstat sám.
V nach karafiátů když ústa vám se rděla,
Když jste se zmocnili pro rozkoš mého těla,
Jen cizost cítil jsem, žár váš v můj vanul chlad.
Však nyní v samotě, když pavouk spleenu přede
Svá zlata morosní do síti nudy bledé,
Já nemilován již, sním o lásce k vám rád.