Ty, který zmizel jsi mně na vždy v dáli stmělé,
Když v pozdní zpomínce svit vidím zraků tvých,
Tu prudkost vyšlehne hned z mojí duše celé
Jak plamen z majáku za nocí bouřlivých.
Tvé stigma na věky já nesu teď a všemi
Dál trpím mukami, za tebou tesknící.
V mém srdci zůstal jsi, jak utkví kořen v zemi
Po stromu, skáceném běsivou vichřicí.
Poušť zbývá v duši mé, kde horko vzduchem vane,
Kde tíhy poledne vzdech touhy nezmění.
Tkvím dále nehybně, co požár všeho plane.
A cítím: skončeno je putování marné,
Když není ničeho než písky kolem žárné...
Děs slunce vraždí mne a hrůza mlčení.