Já hýřil citem svým a marnotratně žil
A v duši příbuznou jsem chtěl se vnořit dlouze,
Však všechno zhnusiv si, jsem všechno opustil
A na smrt čekal jsem jak na milence v touze.
Jak výhost na věky bych dal všem marným snům,
Tak zrak můj v temnoty a bez naděje zírá.
Svou duši otevřel jsem větrům, strašidlům,
Jak sluje v půlnoci se duchům otevírá.
O přijď, ty poslední, ač příchod tvůj mne leká.
Já čekám mlčeliv, jak v dáli, v noční dobu,
Kdes obraz zastřený na návštěvníka čeká.
Příteli záhadný! Bytosti zmrazující!
Upíre prošedší tajemnou hrůzou hrobu!
S tvých rtů chci vyčísti, co nemohl bys říci...