Já nechtěl, duši mé bys věčný vavřín dala.
Já chtěl jen tebe mít’ o Věčnu krásným snem.
Však dechem všednosti má báseň pobledala
Jak santal, zlato své jenž ztrácí dotekem.
V dnech marné nicoty mne pouze žádost jala,
Bys sfingou tajemnou mým touhám byla všem:
Náhrobek pochmurný jen jsi jim vytesala,
Mé vzněty pohřbila’s v mramoru studeném.
Bez hnutí, oněmlou mně dala’s krásu zříti,
Zrak oslnila’s můj zrcadlem šálivým,
Bych náhle spatřil v něm hnus bědný všeho bytí.
Svých vůní omamných jsi kalich velký vznesla
Krvavě zrosený vstříc žíznivým rtům mým,
By touha vdechla jed a navždy mrtva klesla.