Po staletích kdo pro mne vysvobodil
Pompeje z lávy, trosek, prokletí
Jak růži antickou, již osud hodil
Na chodník města z konce století?
Mé plátky vadnou rozsypané v prachu.
Ó oči krásné, zřím vás v nocích štván.
Ó čelo hnědé, ó rty plné nachu,
Ó vlasy vonící jak tymián,
Ó ruko, v touze barbiton jež stiská,
Ó vzdechy, pohledy, ó zkázo blízká,
Ó šepty lásky, než smrt přikvačí...
Tak přelud pozdě zrozeného šálí.
Pompeje křísí, ale zatím v dáli
Svá křídla Chiméry mlýn roztáčí...