Smutek v duši jako tÓny rohů v chmurných hvozdech zní.
Pavouku, jenž v koutech spřádáš přízi svou, buď pozdraven!
Pokojů mých samotáři, misantrope morosní,
Sleduji tě v dlouhých nocích, jako sleduji svůj sen.
Sen můj, to je také pavouk, celý život promarní,
Nedbá, co se kolem děje, stín jen miluje a klam,
Sen můj, to je také pavouk, souká přízi bizarní
V koutě zcela opuštěném, nejšťastnější, když je sám.
Život jest jak ukončený, stydne jako na rtech smích,
Marné touhy dohořely, zhasly barvy churavé.
Sychravý spleen duši zalil jak déšť dlažbu v ulicích.
Spadly touhy, jako spadly s větví listy rezavé.
Všechno, co jsem prožil v žití, padá někam do hlubin.
Láska, sláva, bolest, touha, všechno mrtvo, jsem teď sám.
V prázdno nyní zpropadám se jako v pavučiny stín.
Legendu o smrti spřádám, v agonii usínám.
Pavouku, teď pavučinou zastři celou bytost mou,
Zapomenout chci teď navždy, co je radost, co je bol.
A až zastřeš pavučinou duši bědnou, duši mdlou,
Ponesu v ní snů svých stopy jako cesta brázdy kol.
Život neměl vinobraní, přešel v rozpacích a něm.
Spánek srdci, spánek srdci! Hasne světlo marných svic!
Spánek srdci, spánek srdci! Pavouku, tkej v koutě svém!
Všechno klam je, celý život... Duše, spi, a nechtěj nic!