Tak skoro ďábel, člověk jenom stěží, A v očích rudě rozpálený svit, Se vztyčit v šeru, chopiti se houslí A v zvucích prudkých tak je rozbouřit,
By šla z nich hrůza, jako nenadále Vyšlehnou jiskry do tmy z plamene, Je tisknout k hrudi, jako tělo bledé Smyslnost svírá v touze šílené,
Tak, UMĚNÍ! bych na tvých houslích hráti Chtěl Strygy vášní rhytmem závratným, Vzrušovat tebou, omamovat rázem, Všech zmocňovat se magnetismem tvým!
Dar živlů chtěl bych, abys byla, Písni, A hřměla spádem odpoutaných vod, A místo smyčce aby svými drápy Tvé zvuky probouzel sám Astaroth.
Tím zázrakem buď, rozkoší neb kletbou, Mé Umění! Ať trysknou tóny tvé, Ať s pulsem srdcí láskou těžkých bijí, Pochmurné časem, vždy však odbojné,
Ať není klidu chvějícím se nervům, Ať žádost touží vzkypět pojednou. Buď tajemné jak světlo zelenavé, Jež z hnijících dřev rozsvítí se tmou...
Vše strhuj, děs vše gigantickým stínem, Sviť v hladinách a stříbrem v měsíci, Buď lyrou ďáblovou, tak rozpoutanou, Jak ve platanech vichr běsnící...
A srdce schvacuj, nepokojem štvaná, Záhadných mužů, vším už umdlených, Co proti osudu si vzíti chtěli, Svůj dech teď směsuj v žhavý dech rtů jich,
K nim schyluj se, ať laskají tvé jméno, Jak talisman, jenž chrání ve zlých dnech, Buď milenkou jim, muč je, aby v trýzni Tě milovali víc než v něžnostech...
Uchvátit nitra mladých samotářů, Jen o té slávě pro svou píseň sním. Být krásou jim, když nikdo nepřichází, Být úkojem jich citům nemožným...
Vždy jiným být a nikdy neunavit, Mít pro ně sen, jenž bolest utiší... Mít pro ně vzrušná, dojímavá slova, Jichž od nikoho v světě neslyší.
V jich duše střásat opojivé květy, V něž nevzkvete jim nikdy krutá zem’... Pod lhostejností hvězd k nim sklánět čelo, Jich životům být navždy démonem...
Cookies on Poetry Cove