Nocí jsem šel vždy dál a dále, bezlidnou, pustou, bezhvězdnou nocí.
Kudy? To nevím. Pamět má mlčí...
Nesmírné pláně mizely v dáli, v beztvarém, bezbřežném, mrazivém prázdnu.
Hlouběji, hlouběji padala cesta. V mlčení všeho cosi se chvělo
Šepotem nejistým, jako by listí po větru podzimním se stromů padalo
V ustydlou tůni temnot a vlhka.
Myšlenky černé stoupají z nitra. Úzkosti tajemné noří se zhloubi,
Jako by hvozdy pochmurné Smrti vyvstaly v mrákotné krajině Psychy...
Ruka se chvěje. Konec je noci? Začátek jitra? Nevím a čekaje
V temnotách toužím: Všemu buď konec!
Cítím, že něco v nitru mém klesá. Cítím, že něco v nitru mém roste.
Zdá se mi: slyším vzdálené hlasy, vzdálených poutníků nejasné hlasy.
Ale jich hovory znějí mi cize. Nemluví řečí, jíž jsem já mluvil...
Z Ostrova Mrtvých tajemné hlasy! Posledních plavců tam veplulých hlasy!
Zhas na vždy lampu, umdlená duše! Svítila’s marně do nocí hlubin!
Přišel čas! Vepluj v černou tu bránu pochmurných skalin Ostrova mrtvých.