Za noci příšerné, kdy náhle v tmách
Zvon úzkosti děs mrtvý, marný bije,
Jenž v čety kraj se schvívá, na poplach,
Co měsíc v tvrdé stíny, světlo lije,
Kdy v chodbách vítr kvílí, jako štván,
A zmlká, jak by únava jej zhnětla,
Má duše vstává, černý sakristán,
By v minulosti hrobkách zžehla světla.
Za všechny zemřelé, jichž stíny vtřásly
Se v Duši noci, která v nářcích zní,
Mši vzpomínek čtu tichou, smuteční.
l za ty všechny, kteří právě zhasli
V zákoutí nemocnice, kde phthisikové mrou
A v ňadra kostnatá pěst ryjí vyzáblou.