Dnes naposled skla oken západ zalil
Morosním smutkem fialových par.
Z nich hořkost v duši zbyla. Prudký žár
Bolavé hrdlo sežehl a spálil.
Noc. Zrak tmou zalitý, že zmírám, sním
V mdlé předtuše již příští agónie.
Hlas hodin tvrdě do tmy slité bije,
Jež chvěje se pod zvukem kovovým.
Teď došly... Mrtvá na vše padá tíha
Jak z cínu. Smrt se hnula, která číhá,
A těžkost kroků vláčí ke mně tmou...
A rdousí mne. Zvuk poslední sluch chytá:
Krev zkažená to syčí v žíly vlitá,
Jež v zprahlém mase scvrkají a schnou.