To bývá chvíle soumraku, kdy slunce,
Mdlá lampa z ametystu, dohasíná.
Na minulost se duše rozpomíná
V plouživém šeru.
A smutek, noční pták, jenž ve tmách létá,
Mou duši náhle obestírá křídly.
Vše mamo, chápu. Cit tak dávno stydlý
A mrtva touha.
A hledím v nitro. V prázdnotě se stmívá.
Tak o slavnostech nových bohů bývá
Chrám mrtvých bohů.
Je pozdě již. Tma k obzoru se chýlí.
Můj život dům, kde světlo uhasili,
Kde nikdo nebdí.