Ikare snu, jenž křišťálově vzplál,
V modř nebe chtěl jsi vzlétnout’ indigovou,
Průsvitná, vosková jsi křídla vzpial, –
Rozbitá po hladině moře plovou.
Efebů krása nahá, unylá
V tvé písni vzplála v nejzářnějším třpytu.
Tvůj život závist náhle rozbila,
Jejž brousit’ chtěl’s jak číši z chrysolithu.
Tvou urnu fialek modř obepiala.
V nich, duše antická, své kouzlo skryla’s,
Jak z lásky rtů nard voní z lístků jich...
A přejde-li tu časem mladý Hylas,
Jak láska by jej v náručí své jala,
Hned usedne, by vůni květů dých’.