Ať vavřín zpožděný tvůj v Syrakusách hrob
Neb zapomenutí chce florem ozdobiti,
V sen hřmí ti moře dnes, jak hřmí tu z dávných dob,
A kouzlo! sám tu jsi, jak byl jsi vždy v svém žití.
Jak labuť uštvaná jsi vysílen se vzdal
Zápasu s nepřízní a s křídly raněnými...
Jen nudu neplodnou v dny tvoje Osud dal
A místo azuru šeď ustavičné zimy.
Jak chladný ledovec své agonie běl
Jsi posléz’ klidně vzpial. Ty’s marným všechno zřel
V studeném vyhnanství snu, který pýchu hostí.
Stín v dráze bez cíle, se smutkem bez jmena
Své velké touhy jak nevzrostlá semena
Jsi nesl v úhoru své duše s lhostejností...