Já nevím, Živote! zda v nicotu již plynou Tvé unavené dni, neb v nové klamy jdou, Však tebou obtížen, jak zmaru nad hlubinou Se marně potácím dál cestou bezcílnou.
Ať v květy opojné jsi rozvil nitra jiná, Mně ve květ spánku jen dal’s v mdlobách vykvésti. V závoji šednoucím tvá ruka nehostiná V mou bytost únavu jen vtkala s bolestí.
A přece! Co jsem snil! Čím zřítelnice plály! Já také z křišťálných pít dychtil pramenů, Já toužil vzkřiknouti a odpověď mít z dáli – – Však sláb jsem uslyšel jen vlastní ozvěnu.
Vy, kdo mým žitím jste šli tiše, nachýleni Nad mojí záhadou, jak v slzách pobledlou, Zda necítili jste, že ve mně viny není, Že něco jiného v zmar vedlo cestu mou?
Já mohl jenom snít, co jiní s pýchou žili Tam venku, ve slunci a s rhytmem horečným. Má píseň zpívala, čím zraky zajiskřily. Však život prázdný byl a rozvanutý v dým.
I když jsem výdech pil, jenž růží sladkost nesl, Když cizí vášně žár mé tělo uchvátil, Já s tělem lhostejným jen v prudkou výheň klesl A cizí rozkoší jsem neproměněn byl.
Neb v chvílích magických jsem druhem byl v noc dlouhou Jen navždy vzdáleným. Já snil, co smutní sní, A v pozdní ekstasi k těm vzplál jsem vždy jen touhou, Kdo dávno odešli, svou lásku pohrobní.
Jen jejich pohledy mně v hvězdách zazářily. Však v chladných smaragdech se teď vše zachvívá, A v lásku Chimaera jak měsíc v kraj se chýlí, A duše vzbuzená se třese mrazivá.
Můj život v jisker šum a v zlato nezbrázdila Neklidná galéra hrou vesel odvážných. Já v půlnoc tiše plul, kdy voda černá byla A dálky nehnuté, jak smrt by spala v nich.
A v basaltovou sluj se Osud zatměl mrakem, Spěl v hloub jen neplodnou, jež žití nehostí. Jak světlo s vyhaslým se smutně setká zrakem, Tak pozdravoval se můj smutek s marností.
Jen časem pátravě jsem zřel v těch nitra chvějná, Kdo mimo kráčeli jak stíny bez jména, V jich zracích hledal jsem, zda spí tam marnost stejná, Všem v úděl společný od věkův určená.
Cookies on Poetry Cove