Bez barev, ponurý, jak s pohřebními rytmy
Den za dnem počíná v šeď soumraku se tkát.
Z mrtvého přátelství jen stesk zbyl v duše přítmí.
Jak vězeň v celu svou jdu v apathie chlad.
A dálky bezcílné se k obzoru teď chýlí,
Z jezera Neznáma kvil tichý slyšeti...
Jen vlídná vzpomínka, jak zesláblý a bílý
Jas lampy stažené plá ve tmy paměti.
Jen vlídná vzpomínka, jak v podzim hřbitov bývá,
Když slunce rozzáří se jako v kalném snu
Do vzduchu mokrého, v němž vůně zvlhlá splývá
A v plochy leštěné se klade mramoru.
Vše posléz povlekne šeď kajícnické řízy.
V těch sadech Minula, na stezce zapadlé,
Kde nikdo nechodí, směs barev, tónů zmizí,
Jak obraz chycený jen letmo v zrcadle.
Bez barev, ponurý, jak s pohřebními rytmy
Den za dnem počíná v šeď soumraku se tkát.
Z mrtvého přátelství jen stesk zbyl v duše přítmí.
Jak vězeň v celu svou jdu v apathie chlad.