Když všechno dohasne jak tvary věcí v tmách,
Čím trýznil za dne svět mé osamělé snění,
Tu náhle vzpomínky se křísí v tichém chvění,
Jak hvězdy procítnou v svých chladných výšinách.
I myslím na mrtvé, jimž přes hrob odlehlý
Šla tisíciletí, na spánek jejich skrytý,
Na hrobky Memfidy, na tajuplné svity
Lamp zlatých, u nohou jež mrtvým rozžehli.
Ty lampy dosud žhnou... Však když se odváží
Zvědavec nějaký v hloub’, která rakve tají,
By až k nim pronikl, hned lampy zhasínají,
Jež věky hořely u mrtvých na stráži.
Mne Osud v mlčení jak ve hrob zavírá.
A jenom srdce mé je krvácejíc živé
Jak lampa v podzemí... Vše, co v ně kleslo dříve,
Teď v kapkách krve žhne, v nichž bolest nezmírá.
A aby míjivé sny na ty vzpomněly,
Kdo milovali mne, dlím blízko mrtvým duším...
Kdo byli? Nevím nic. Co chtěli? Sotva tuším:
Snad ani nežili, snad dávno zemřeli.
V mou Memfis nevcházej, kdo živ jsi, bezděky
Bys lampu mrtvých zhas’, jež v srdci plane dosud...
Dal mému životu jen marnost v úděl Osud,
Však za to bolest má v něm hoří navěky...