Já lásku v ztemnělých snil barvách v pozdní dny.
Má touha byla mdlá od tajemství, jež nesla.
Však rozkoš věcí jest jich smrt. Má touha klesla
A chtěla být jak stín, jejž věci nevrhly.
Pak všechno zmizelo, a zůstal hnus a hřích.
Mne jala výčitka, jak tělo had by svíral.
Před oltář klekl jsem, v tvář bohům vroucně zíral.
Však lupanar se smál i z dveří přivřených.
Nač váháš, duše má? Je třeba pevným být
A ulic profánních se blátem poskvrnit.
Či mníš, že vůně mdlá v tvou duši z jiné dýchne?
Snů marná nahoto, kde život k hodům zval.
Své zuby očistiv, se Trimalchio směje.
Nač váháš, duše má? Jen stoupni směle v kal!