Tak raněná až v nejhlubší cit lidský
Zří hlava smutně do očí teď tvých.
Též skráně tvé pták sevřel chimérický
Tak krutě křídly muk svých nejhlubších.
Podlehnout musí duše, ať chce, nechce,
V tom, hnutí rozumu co zavrhlo,
Jak váza Satzuma tvé srdce lehce
Prasknutím malým v ráz se roztrhlo.
Jak marná řeka v podzemí tvůj sen
V neznámo plyne, nikým netušen,
Šum řeky slyšíš jen jak dálné hřmění.
Pohaslo světlo, které zářilo,
A stín jde v stopách toho, co již není
A co snad ani nikdy nebylo.