Bez hrází moře písku,
Oceán mrtvých vln.
Vše zatopeno prachem šediva.
Vše zalito
Pochmurným svitem
A zsinalým.
Vše uspáno jak tíhou nekonečné rozsáhlosti
A smutkem ovzduší...
Bez hrází moře písku,
Oceán mrtvých vln.
A mrtvo svítí slunce,
Pobledlá hýřilcova tvář,
Jak prachem povleklá a florem smutku,
A znavená
Jak lampy svit,
Jež vyhořela do rána.
Ni ruch, ni život kol v prostoru vychladlém,
V truchlivé samotě, jež na všechno se věsí.
Vzduch nezbrázdí
Let ptáka potácivý,
Jenž povzletěl by z rákosí
A křídel tlukotem a poplašeným vzmachem
Klid protrh’ příšerný.
Bez hrází moře písku,
Oceán mrtvých vln.
Jen časem prochvěje
Krajinou vzdech
Jak skrytá hrůza,
Jak záchvěv děsivý
Vše schvátivší,
Jenž stíny poplaší,
Voj příšer uspaných a kletbou spoutaných.
Prolétne prostorem tak teskně, zdlouhavě
A zmizí za šedivou linií obzoru –
A zase nehybnost
V poušt vchází,
A mrtvo vše
Jak v spánku
Tisíce let.
Jen slunce mrtvě svítí,
Pobledlá hýřilova tvář,
Jak prachem povleklá a florem smutku,
A znavená
Jak lampy svit,
Jež vyhořela do rána...