Jak trosky zčernalé ze spáleného vraku
V klín moře vmetené, jež krví ostrou víří,
V hořící karmíny, v jichž tónech západ hýří,
Kles’ smutek bizarních a roztříštěných mraků.
A v jeden akvarel skvrn rozteklých teď splývá
Krev s černí spálenou a karmín s línou šedí,
A slunce vyrudlé jak plátek staré mědi
Se kalné, znavené, v kraj jednotvárný dívá.
Zvuk zvonů kovový a tvrdý táhle, dlouze
V pláň mrtvou, v sítinách kde žabí checht zní pouze,
Jak vzduchem utuhlým a zhuštěným se vleče.
Šeď těžké únavy se slévá v tempu líném
V mou duši chorobnou a otrávenou spleenem,
Proud barev morosních tak zvolna do ní teče.