V řad starých paláců, v nichž vládne věčné přítmí,
Kovaná klepadla kde zdobí s erby bránu,
Zaznívá drásavě a břitce z restaurantu
Teď hudba taneční, to jazzbandu jsou rytmy.
Zděšeně v palácích se vzbudil portret mnohý,
Dob dávných strašidlo teď náhle v stínech žije –
A zdola černošská sem křičí melodie,
A slyšet, podle ní jak křepčí mladé nohy.
Však náhle z jazzbandu svá křídla Bolest zvedla.
To v hudbě kvílí kdos, že ztmělo se v mé síni,
A nahá zoufalost si na práh ke mně sedla.
Přízraky zmizely, kde tma je nekonečná:
Ubohý černochu, jenž zavzlykal jsi nyní
V té hudbě, bratře můj, tvá bolest, ta jest věčná...