Ó kraji, k jehož břehům toužně vížem’
Své fantasie yachtu zbloudilou,
Mé duše misku, v které barvy schnou,
Skrop vlahou mokrou rozstříkaných pižem.
Ať třených tuší měkce slitá vůně
A fantastika draků šklebivých,
Ryjících drápy v porculánů sníh,
V mou mysl splyne, po barvách jež stůně.
Jen barvy, vůně, tam, kde prší stíny,
Kam padá popel nudy matný, líný,
A soumraku svit kalně zsinalý!
Jen barvy, které výskají a hoří!
Ať tekou v duši s kouzlem cizích moří,
Ať v požár barevný ji zapálí!