Bylo to včera? Bylo to před sto lety?
Nevím, ale byl jsem velmi mdlý a slabý,
a kroky mé byly kroky člověka, jenž chodí ve snu.
A šel jsem temnými ulicemi,
a byly prázdné a pusté, a vítr v nich stenal...
Tak smutně stenal...
A s věže odbíjely hodiny... a mně se zdálo,
že ten hlas mne volá v klenbu chrámu,
kde pod těžkými deskami s rytířskými erby
spí moji předkové...
Jsem živ či mrtev? Nevím, ale zdá se mi,
třebas ty ulice byly cizí a mně neznámé,
že jsem tudy již někdy šel –
bylo to včera či před sto lety?
V tomto či v jiném životě?
Nevím, ale kroky mé jdou tvrdě a jistě,
jako kroky člověka, jenž koná obvyklou chůzi.
A slyším skřipot veřejí,
a neviditelné ruce otevírají
těžká vrata chmurného paláce,
a jdu schodištěm z černého mramoru
a kroky mé volají do tmy,
a mrtvé prostory jim odpovídají...
A jdu tak jistě temnotami chodeb
a kráčím prázdnotou starých sálů,
rodinných sálů,
na jichž stěnách tuším obrazy předků
a cáry ukořistěných praporů
a zrezivělé zbraně z dávných bitev,
jež páchnou vraždou...
A cítím plíseň, která vše kryje,
a ovzduší, které dýchají mrtví,
a vidím mihati se temnotou
poplašené stíny a smuteční flóry –
a cítím, jak mi srdce prudce bije,
a skráně jak jsou smočeny potem,
a úzkosť jak mě jímá z toho, co jsem prožil
a co dávno není – – –