Ne pro vzlet, Ikare, pro symbol hrdé smrti
Mám rád tě. Na křídlech se z vosku vznášet tak
Do modři azuru, do žáru, do oblak
Jak v zlata laviny se nořit, nežli zdrtí
Hněv bohů piráta... Pak klesej, těla tího,
Svou krví zalij se...! Tak býti sražen hned
Se vzdorem ramenou, jež rozpiala se v let,
Být mrtev s peruťmi jak z sněhu labutího...
Já nevím, šílenost a ekstase zda teď
V mém vzplála osudu, jak žehla ve tvém dílu.
Však mysle na všednost, jež stápí vše v svou šeď,
Já cítím vosková svá křídla teď se chvít,
Za slávou zmatenou jak zkoušela by sílu...
Tak moci vzlétnouti! A tak se roztříštit!