Trav hořká zeleň zbledla v bělosť chorou,
barevné květy uschly v tón jak ze skla...
Po prudkých žárech slunce záře lesklá
mdle prosvitá jak kryta vápna korou
na nebi, které smytou modří plane.
A těžký vzduch pln miasmů a puchu
se třese v nudě ulic prázdných ruchu,
v něž žár jak rudých pecí líně vane.
Je mrtvo všude. Na okenních sklech,
jež modře plají, v tvrdých záchvěvech
much bzukot víří dlouze, rozechvěle.
A omámen a mdlý a v narkosách
na mozku oheň, na rtech hořký prach
a tíhu, tíhu cítím v celém těle...