Jak bílá růže mystická a svatá
plá luna v temnot černou draperii,
a duše moje nervosami jata
se v světlo její plna touhy vpíjí.
Vždy bledší, odlesk zašlého má zlata
a barvu liljí, které v sadech nyjí,
ta luna mystická a luna svatá,
jež plane v temnot černou draperii.
A marně zraky v podušek sníh kryji,
vnad mrtvých kouzlem duše znova jata
a usláblá se ve svit luny vpíjí,
jež jako růže mystická a svatá
se roní v temnot černou draperii.