Štít sluneční se v brunatný kov taví,
žár jeho v chorobném se dusí vzduchu,
jenž houstne zsinalý a popelavý
nad krajem plným vápenného puchu.
Vše spáleno: i sytá zeleň trávy,
již štětec Jara stříkl v dalné strže,
i písek ostrý, jenž teď do únavy
tak tvrdě v rytmu kročejů mých vrže.
A zápach hniloby je cítit všude,
své jedy rozkladné Zmar na vše lije,
i slunce uhnívá tak divně rudé...
V mých žilách krev se odpařuje žhavá,
a tělo slábnouc konec agonie
a konec všeho, všeho očekává.