Můj dome dávný, s pilami a rýči
Tou starobylou k tobě alejí
Jdou cizí lidé, stromy kácejí...
Pak před tebou zeď nábřeží se tyčí.
Ty mizíš za zdí... Vzdycháš? Krutě mučí
Tvou hrdost, že jen střecha nad zeď ční?
Teď mlčíš... V noci, v záři měsíční,
Však cosi šeptáš řece, jež v dál hučí...
A ten, kdo dítě byl, se k tobě blíží,
Životem zdeptán... Za noci se plíží
Kol tebe plaše, zdrcen Věčností
Jak zrnko nicotné, jež pod vůz kleslo.
Již ztratil víru ve vše, co jej neslo,
Jen jedno ví: že vše je marností...