Kraj vymřel dokola. Jak mrtvo! Nikde ruchu.
Vše tichu podlehá. V snů jemně modrý klam
klid spících linií se kreslí v měkkém vzduchu.
Vše jemné jako dech a slabé ke mdlobám.
Hlas Ticha promlouvá a dech se v bázni úží,
jak v nocích kathedrál bych před Tajemstvím klek’,
co vůně provlhlé a syté rosou růží
strou lázeň kyprých šťáv na záhon myšlének.
A nitrem hudba zní, kvil táhlý, jakby slila
v tón Psyche jediný, čím všechny touhy mrou:
vždy hledět v oblaka, v ta šedivá a bílá,
jež, snění zpozděná, se táhnou oblohou...