Kdy pozdní soumrak zmírá v tmách, já v staré struny smuten sáh’,
A dlouho hrál jsem na ně.
A přišel nápěv, nevím jak, v sen padl jako noční mrak,
Do duše padl těžce.
To byla sloka Alkaia, na barbiton již ruka mdlá
Ležérně uhodila.
Alt měkký zpíval v dálnou tmu sentimentálni balladu,
Milenců řeckých píseň.
Na zapomněném nástroji zpěv temných tonalit se chví,
Jak z dávné přišel doby.
Jejž pochmurný a záhadný jak mystagoga tajemství
Chci jedné svěřit duši,
Jež v horkém loži samotná, nahotou hnědou trýzněná,
Chce ukojiti sebe.
Do dálky jež teď naslouchá a slyšíc slova spřízněná,
Na struny plektron klade,
A bije zvuky sonorní a zpívá píseň spříznění
A zpívá píseň touhy.
O vy, jenž smuten minul jste vchod zahrady mé zavřené
A nevešel jste ani,
Jenž šel jste na mé vinice, by pil jste černé víno mé,
A nesvlažil jste rety,
Vám zpívám v noční těžkou tmu sentimentální balladu,
Alkaia snivou sloku,
Již na barbiton ruka má ležérně bije znavená
Jak v pozdrav vaší touze,
Jež marně jak síť rybářů jde z hlubin dnů svých bez lovu,
Z mrtvého žití moře,
A v jejíž cestách setmělých passiflor zvadlých smutek dých’,
Dřív než je shlédly zraky.
Jež dojem chce mít truchlivý těch, kteří zkázu přežili,
A žijí, neví komu.
A kteří marně čekali a kteří zase v tmu svou šli,
Bez ukojení duši...