Proč zapomenout’ tebe nemohu, Fantome krásný, jak ses objevil, Pln bledé vůně květů podsvětních, Teď v stínu zde, bys duši vzrušil mou
Za dní, jež jako kapky dešťové Do němé vody v marnost padají? Bez hlesu v esquilinských zahradách Jsi klesl, Caesare, když rdousili
Tě praetoriané. V ten okamžik Měl’s v tvářích k smrti stejnou lhostejnost, Jak jsi ji jevil vždycky k životu. Však nyní, plachý přelud někoho,
Kdo nikdy neproniknut, tajemství Jenž svého nikdy lidem neřekl, Snad jinoch, žena snad, snad oboje, Však jistě sfinx, tak mi se zjevuješ
V mé obraznosti. Vidím čelo tvé, Jež obtíženo vlasů záplavou, Jak korunu by neslo, v schráně své Žár mocný, zdá se, chová neřesti.
A přece tělo křehké, stvořené Jak z průhledného vosku, chladné jest, Neb nepodlehlo nikdy rozkoši... Co chceš mi, dávný stíne Caesarův?
Proč s večera se snášíš v samotu, Kde o mrtvých sním, já, jenž od živých Jsem navždy vzdálen? Stejnou marnost vždy Tvé zraky říkají, jak vodotrysk
Touž melodii šumí. Myslíš teď Na život svůj, kdy krásný, mladý bůh Na voze zlatém, daňky taženém, Obklopen jinochy, jsi projížděl
Jak Bacchus Římem, záře nahostí? Neb jako hetaera kdy nalíčen, Své tělo maje v dívčí změněno, S rty vonícími, k sobě vábil jsi
Vítěze cirku, nabízeje jim Své přátelství? Všech úžas vzbouzeje Neb hnus, ty byl jsi, čím jsi býti chtěl, Hned císař, histrio, hned hetaera,
Však básník vždycky, ať jsi vznešený Neb nízký byl, ať vážně hovořil’s Neb posmíval se, ať jsi miloval Neb nenáviděl, maje v rozmaru
Pro tytéž lidi sprchy růžové A hned zas’ hadů tajné uštknutí... Neb všemi pohrdal’s... A za noci, Když všichni odešli, a ty’s byl sám,
Vím, k bledému ses blížil zrcadlu A do vlastních svých tváří dlouho zřel’s A dlouho jsi se, dlouho tiše smál... A smích tvůj chodbami zněl paláce,
A smích tvůj do noci zněl užaslé, Pod sosnami zněl, pistaciemi, A v dáli zahrad tiše dozníval... To duše smála se, jež byla zlá,
Ne pro rozkoš, jen pro svou lhostejnost, Jež pohrdala lidmi, osudem, A pohrdala vlastní jsoucností, A které láska byla stejné nic,
Jak záští... Bratře, bratře duše mé, Mnou žiješ znova. Jak ty zakrývám Pod úsměvy zlo duše zrazené, Jak socha pod břečťanem zakrývá
Své trhliny. Zlo chladné, lhostejné, Jímž za své bytí osudu se mstím, Zlo, které dává květům v barvách kvést’, Co prohnilé jsou v zemi kořeny,
Jež v bledých tvářích krásu vzněcuje, Co duši otravuje zhnusení, Jež líbajíc rty vínem ovlhlé, O zradě přemýšlí dní budoucích...
Tvé oči vidím nyní, Caesare, Tvé oči, rozevřené v prázdnotu, Jež v pustou síň zří z hloubi zrcadel, Tvou vidím bledost, jakou zsinalí
Jsou mrtví, než se zmocní rozklad jich, A toužím, by mne láska posmrtná Teď k tobě divem náhlým pronikla, Jak v cevy odumřelé vsakuje
Se balšám prudký... Toužím na věky Tě sevřít’ pohledem svým smrtelným, Zřít’ tebe, který nesmrtelnost svou Jsi uvil z tmavých květů nicoty.
A chtěl bych míti odlesk zraků tvých, By každý zmaten stanul před nimi, Jich nechápaje náhlých zásvitů, Tvůj pohled toho, který drásat’ zná
A ze zla svého nitra utvořil Si tvrdý pancíř proti ostatním, Jenž bled a zhrdaje vším, kráčí sám Bez přítele a bratra, průvodce,
Jenž, Prometheus, sám si supem jest A v nitro vlastní klove s posměchem...
Cookies on Poetry Cove