Teď navždy, duše, můžeš odejíti
A hrdě mlčet’. Nesmíš litovat’
Své touhy, která vzrostla z pouště žití
Jak ginestry keř z lávy pustých lad.
Je trpká nuda vše, co srdce žije.
Nic není, duše, hodno vzdechů tvých.
Jen trosky krášlila’s, má poesie,
Atria němá v mrtvých Pompejích.
Šel v nicotu mé lásky každý vzdech,
Jak vůně ginestry se v němé hluši
Sřícených ulic šíří, v puklých zdech.
„Nezemru celý,“ básník dávný pěl.
– – Chci zemřít’ celý! Aby zapomněl
Svět na mne navždy, osude, přej duši!