Dal Pygmalion zlaté touze zkvésti
V mých zracích, když mé rysy v mramor ryl.
Pak oživlou mne náhle políbil.
Však Afrodite zničila mé štěstí.
A není, kdo by kletbu sňal, jež drtí.
A není, komu dát teď vášeň svou.
Neb milenci když něžně k sobě lnou,
Stát musím sama navždy v stínu smrti.
Kdys hodinu jsem klamnou také žila.
Však bohyně mne v kámen proměnila.
Má krása v nikom lásky nevznítí.
A marně zas teď mrtvý sen se křísí,
Co touha s ambrou dech svůj těžce mísí.
Má kletba: lásku druhých cítiti.