Jak lovec plachou laň tvé tmavé zraky chvějné
Vždy stíhaly svůj sen, když znaveně jsi zřel
Svou krásu jinošskou v sklech chladných zrcadel
Uprostřed dvořanů, jich nudy věčně stejné.
Před mocí ostatních ses nikdy nepokořil
A k slávě lhostejný, jsi mimo vše moh’ žít’,
Byť přítel Cromwellův a králův favorit.
Subtilní dandysmus tvé duši exil stvořil.
Z portrétu van Dycka infante bledé pleti
V modravém sametu pod.pláštěm zlatavým,
V tvých zracích pozdrav zřím teď tajemně se chvěti:
Vším kolem pohrdat’ pro vyvolenou chvíli,
Až v marných touhách svých se samotáři schýlí
Nad krásu, z dávných dob jež zjevuje se jim.