Poslední květy v sadě kvetou nyní,
Ocúny fialové. Odchod všeho
Je chladný jako v ranních mlhách jíní,
Jak první nádech sněhu napadlého.
Kde všechno je, co plálo v slunci, v pýše,
Co v zlatě hořelo a v touze vroucí?
Má duše, nevzpomínej! Lehni tiše
V sarkofag touhy, navždy nyní mroucí!
Strom řídne, mrtvým listím obtížený
Jak duše zklamáním. A vzadu zříti
Altánu holé, oprýskané stěny.
To nejsem já, kdo tady jde, kdos jiný.
Dovadni, chladné Persefony kvítí,
Vstříc z podsvětí ať jdou mi první stíny!