Tajemný ceree, jenž plátků chorou běl
Jen tehdy rozvíjíš, když soumrak zastřel zem’,
Noc kveteš jedinou, bys plaše uzavřel
Své zvonky navždy zas’ před slunce východem...
Má duše jak ty v tmách, daleko lidí všech,
V své žije samotě pod lunou míhavou.
K půlnoci vydává nejprudší vůně dech,
Hvězdnému azuru hloub’ odhaluje svou.
Jen v noci rozvíjí hektických plátků sníh,
Jen v noci umdlévá v svých touhách neplodných,
V truchlivém kouzlu těch, kdo sobě kvetou jen.
Smrt cítí posléze v své fiole se chvít’.
Před zraky lidskými ukrývá navždy sen
A dá mu zvadnouti, než vzplane jitra svit...