Tak ty, jenž vyhoštěn šel's krásou světa,
Kdys zrodil jsi se s bláhovým svým snem,
Jak z kukly na puškvorci náhle vzlétá
Těkavá vážka tichým večerem.
Vždy potácel ses nehostinou zemí.
Na svých rtech píseň ironickou, zlou,
Sám, opuštěn a povržený všemi,
V své hadry schoulený jak v bídu svou.
V tvé duši haslo to, co v jiných plane,
A život odmítal vždy touhu tvou
Jak dveře v těžký zámek zavírané.
Vše, co jsi chtěl, teď neodvratně hyne.
Jen cítíš ještě, jak Smrt pojednou
V společný rubáš s druhými tě vine.