BLÁZNIVÝ RYTÍŘ

Hypochondrií trápen, On bloudil noční tmou. Oh, dolů, dolů moci S blouznivou touhou svou...

l vešel v sál svých předků A kráčel jeho tmou. Šel mimo dlouhou řadu Portrétů zčernalých,

S pathosem feudálním K nim ruku v pozdrav zdvih’. A tuto allokuci Měl k řadě předků svých.

– Rytíři, plní pýchy, Je slávou kryt Váš štít, Za vámi jde má touha. Neb vy jste znali žít.

Ať v zápas nebo v tanec, Vždy uměli jste jít. Já nejdu ani v zápas A ani do tance.

Svět zapomíná na mne, Smutného vyhnance. Života žijí matné Jen polonuance.

Dnes dědicem chci slávy A vaší touhy být. Meč připnu k svému boku A zvednu bleskný štít.

Ať v zápas nebo v tanec, V svět chci dnes zpurně jít. A s nepřáteli všemi Já svedu zápas zlý.

Až začnou nezkroceně Řvát mého erbu lvi, Tu přede mnou svět celý Se v bázni pokoří.

Hypochondrií trápen, Tak mluvil noční tmou. On, dolů, dolů moci, S blouznivou touhou svou.

Procházel sálem předků A opíjel se tmou. A přišel úsvit raní, Jej v snění ještě stih’.

Sám, jako by byl mrtev, Stál bledý teď a tich V zamlklé společnosti Třiceti předků svých.

A jak mu slunce pablesk V tvář náhle zasvitne, V zrcadle zhlédne mdlobné A zvadlé rysy své.

V prořídlé sáhne vlasy A takto zavzdychne: Nic nezbylo z té slávy, Jež bídně práchniví,

Než třicet mojich předků, Erb dávno plesnivý, Šest slabik dlouhé jméno A rytíř bláznivý.

Jsou ještě rty, jež ohněm Zaplanou na rtech tmou. Jsou ženy jemné, bílé, A muži krásní jsou.

Co platno však k nim jíti, Když všichni cizí jsou. I zavzdych’ prudce rytíř A ruku k nebi vztáh’,

A proklel erb svůj pyšný, Své živoření v tmách. A proklel cit a duši A rozpadl se v prach.