O smutku zhořklý, ztížený, zkamenělý, O smutku soch, jež ve chrámech nahost bílou A mramorovou poutníkům ukazují, Vejdi v mou duši!
V mou duši vejdi znavenou dlouhým žitím, Vstup v marné dny a pošmurné, v samých flórech, Jež za sebou se vláčejí v líné šedi, V znudění pustém!
O smutku rhytmů zvýšených, majestátních, O smutku rhytmů pohřebních, rozvlněných Kdes v chrámě ztmělém, rekviem kněz kde slouží V ornátě černém.
Ach, hořká marnost nadějí! Všemu konec! Vše míjí, hasne, v popelu stydne, chladne! Vše zpožděno a zmařeno! Vše se ztrácí, Stín pouhý v stínech!
O mrtvo v mrtvu bezzvukém, nepohnutém! O smrti ruko, vložená náhle k čelu! O hrůzo skonu prochvěvší tělem v posléz, Jež dlouho zmírá!
Klid, věčný klid! A konečné zapomnění! Klid mrtvých, kteří ve hrobkách spočívají, Pod těžkou deskou s vypuklým erbem v prostřed Vyhaslých rodů!
Klid zmrtvělých vln na mořích nechvějných, Jichž nerozbrázdí po leta žádný koráb, Jež v kovovém a zšeřelém tónu tmí se Den co den pusty!
Klid božích muk, jež v samotách práchnivějí, Klid křížů vetchých, zčernalých při soumraku, Kdes v zapadlých a bezlidných krajích, plných Ustydlé hrůzy!
Klid lodí starých, zbloudilých v oceánech, Jež na Severu zamrzly v ledech věčných, Jichž mužstvo dávno zhynulo pod stožáry, Zmořeno hlady!
Klid umrlčí a zsinalý, ustrnulý, Jak kraj je v noci v měsíci zelenavém, Klid všech, kdo dlouho kráčeli, aby klesli Uprostřed cesty...
Cookies on Poetry Cove