BEETHOVEN

Ó smutku zhořklý, ztížený, zkamenělý, Ó smutku soch, jež ve chrámech nahost bílou A mramorovou poutníkům ukazují, Vejdi v mou duši!

V mou duši vejdi znavenou dlouhým žitím. Vstup v marné dny a pochmurné, v samých florech Jež za sebou se vláčejí v líné šedi, V znudění pustém!

Ó smutku rytmů zvýšených, majestátních, Ó smutku rytmů pohřebních, rozvlněných Kdes v chrámě stmělém, rekviem kněz kde slouží V ornátě černém.

Ach, hořká marnost nadějí! Všemu konec! Vše míjí, hasne, v popele stydne, chladne. Vše zpožděno a zmařeno. Vše se ztrácí, Stín pouhý v stínech.

Ó mrtvo v mrtvu bezzvukém, nepohnutém! Ó smrti ruko, vložená náhle k čelu! Ó hrůzo skonu prochvěvší tělem v posléz, Jež dlouho zmírá!

Klid, věcný klid! A konečné zapomnění! Klid mrtvých, kteří ve hrobkách spočívají, Pod těžkou deskou s vypuklým erbem vprostřed Vyhaslých rodů...

Klid zmrtvělých vln na mořích neochvějných, Jichž nerozbrázdí po léta žádný koráb, Jež v kovovém a zšeřelém tónu tmí se Den co den pusty.

Klid božích muk, jež v samotách práchnivějí, Klid křížů vetchých, zčernalých za soumraku, Kdes v zapadlých a bezlidných krajích, plných Ustydlé hrůzy.

Klid lodí starých, zbloudilých v oceánech, Jež na Severu zamrzly v ledech věčných, Jichž mužstvo dávno zhynulo pod stožáry, Zmořeno hlady.

Klid umrlčí a zsinalý, ustrnulý, Jak kraj je v noci v měsíci zelenavém, Klid všech, kdo dlouho kráčeli, aby klesli Uprostřed cesty...